Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zápisky z fotokoridoru. Čtvrtek. Nečekej report. Krátké. Úsečné. Nekorektní.
NECROT. Solidní oldschool deathmetalová trojka. Sem tam ojediněle nějaké fajn sólo. Na focení celkem statické.
GUILT TRIP. Pro ty, co se chtěli po ránu protáhnout, naprosto ideální uštěkaná metalo hardcorová snídaně. Solidně to pumpuje. Ale ty vole, ten klobouček? Jediná kapela, u které jsem schopen přežít tu komedii, co měl zpěvák na hlavě, jsou asi jen HOPES.
PUPIL SLICER. Za mě jejich nejlepší koncert, co jsem viděl. Možná tam bylo méně energie, než kdykoliv předtím, ale na téhle kapele mě vždycky trochu srala ta maškarní stylizace. Teď to bylo bez ní, mnohem civilnější a super. Úplně jsem si vystačil s jejich hudbou.
BODYSNATCHER. Americký beatdownový zvěřinec, říznutý deathcorem. Slyšeno mnohokrát předtím. Heavy. Občas přísnější pasáž.
OBSCURA. Zahráli dokupy tři skladby. Rozmrdal se jim kabel od kompu a tak nedokázali bez podkladů poskládat nic dalšího. Publikum reaguje s pochopením (když se něco podobného stalo u CYNIC tak to pochopení už došlo). Všichni to berou s úsměvem, včetně kapely. Když počtvrté nedohrají intro, skanduje se hromadně „one more song“, což v tu chvíli vyznívá celkem vtipně. Zahráli „Incarnated“, takže relativně spokojenost. Žádná metalová kapela by neměla být závislá na kompu.
ESCUELA GRIND. Kapela, o které kámoši z americké grindcore scény tvrdí, že by se o nich mluvilo mnohem méně, kdyby neměli zpěvačku a trans kytaristku. Trochu slabší hudební část dokáží zvednout energickou pódiovkou. Zvuk trochu pod dekou.
HAVOK. Thrashový energiťák. Fakt před setem hráli pop/ska cover SLAYER? Kapela co začíná tím, že stojí v kroužku a dává si pěstičky s thumbs-up. Nick Schendzielos vládne. Basák od JOB FOR A COWBOY a CEPHALIC CARNAGE si ukradl pódium pro sebe. S neskutečným instrumentálním nadhledem pobíhá sem a tam a zalévá celý Brutal Assault dobrou náladou. Má super zvuk, vlastně dost měkký, ale s neskutečným attackem a průrazem. Woow!
RIVERSIDE. Polská progrocková pohodovka. Mariusz Duda se omlouvá za to, že už nejsou metal, takže nebude říkat při koncertu fuck, kurwa a taky nebude growlovat. Po HAVOK vlastně fajn zklidnění.
BLOCKHEADS. Neurvalý a syrový set. Grindcore meets death metal in France. Tohodle prosím víc a větší kapky! Absolutní mayhem. Zpěvák Xavier si sem tam musí odplivnout a zdá se, že nemá daleko k tomu, aby vysypal celý obsah žaludku. Prostě koncert na hranici možností. Velká paráda.
DOPETHRONE. Kanadský sludge/stoner buldozer. Naživo mě vlastně neskutečně sere přehrávání a pitvoření Vincenta Houdeho. Jsou z toho vděčný fotky, ale jejich set to u mě pohřbilo.
BLACK HOLE CONSTELLATION. Půlhodinový skluz. Prý nezaviněný kapelou, ale tvl, nechceš trávit půl hodiny zvukovkou kapely na festivalu, kde ti každou minutu utíká jiná kapela. Je znát, že Michal Jahoda byl ve stresu a nestihlo se připravit vše. Nicméně i bez masek a bez větší tmy, kdy by vynikla projekce, jsem vlastně spoko. Díky tomu, že nebyl čas pořešit odposlechy, spolu musí Martin a Michal víc komunikovat během hraní a ta chemie mezi nimi byla téměř hmatatelná. Ve výsledku jsem si to navzdory nedýchatelnému prostředí Kal Stage užil.
GOD IS AN ASTRONAUT. Asi nejlepší koncert ze čtyř, co jsem od nich viděl. Basa zvukově dost trčí ven a není to na škodu. Potěšil playlist.
BEWITCHED. Vidím dva songy. Slušný kotel a pantáty v poctivě kožených hadrech. Circle pit na vyšeptané metalové retro, ve kterém je namletý black, thrash i speed metal, se zas tak často nevidí. Poctivá oldschool rifařina.
FORBIDDEN. Tak trochu allstar band. Lidi z EXODUS, MACHINE HEAD a nepřehlédnutelný Daniel Mongrain z VOIVOD. S přehledem zahrané, uši mi trochu trhaj ty heavíkovské ječáky. Jinak cajk. Ale HAVOK prostě nepřeskočili. Důvod? Samozřejmě slabší basák. Ale ostatní z redakce budou mít jinej názor, páč tomu tak docela nerozumí.
THE AMITY AFFLICTION. Cukrová vata převlečená za metalcore. Něco, co posloucháš minutu a máš solidní šanci, že chytneš diabetes. Nechápu, že tohle mohl být pro někoho vrchol dne. Asi problém s ušima.
CARCASS. První song svítí zase nějaký milovník mlhy a červený barvy. Hudebně absolutní nadvláda, ale fotí se mi to pěkně napiču. Málo světla.
THE OBSESSED. Kombinace chlapáckého dřevního doom metalu a minimalistického stoneru od kapely, která tomu kopala základy od roku 1980. Riffy ohlodané na kost. Táhlá sóla. Příjemně boomersky šedovlasý set.
VONT. Noise-industriální hardcore-punk. Jediný set, kterému ta upocená divnoatmosféra Kal stage sedla. Opět byl tedy problém dostat se ke kapele, ale to peklo, které vepředu probíhalo, bylo úplně boží.
BARONESS. Proč mi nikdo neřekl, že je to živě tak skvělá kapela? Desky skvělý, ale koncert to povýšil k absolutní špičce. Koncert, po kterém nepotřebuji vidět už nic dalšího, takže pro dnešek už nefotím.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
